Začátek našeho keňského dobrodružství už pěkně popsal Vojta.
Teď by byl nejvyšší čas se dostat k tomu, kvůli čemu jsme sem přijeli – k trénování. Pěkné počasí přímo vybízí k vyběhnutí. Ale ejhle, člověk se zadýchá, jen co leze na postel. Jsme tady v 2400 m. n. m. a to už jde poznat. Proto jsme museli začít pomaloučku polehoučku.
Odpoledne po příjezdu se tak někteří vydali jen na procházku a obhlídku místních tržišť, jiní už vyrazili pomalu klusat.
Každý další den byl ve znamení pomalu se prodlužujících a lehce zrychlujících klusů, pořád ale o dost pomalejší, než na co jsme z Česka zvyklý. Každý na vysokou nadmořskou výšku reagoval trochu jinak. Někdo nemohl popadnout dech, někomu skákala tepovka jak bláznivá, někdo hůř spal v noci. Nejhorší to bylo s kopci. Člověk vidí sotva nakloněnou rovinu, v Česku by to vyběhl bez povšimnutí a tady musí velmi zpomalit, aby se v pohodě dostal nahoru.
Co zpočátku vypadalo jako celkem velké fyzické potíže se naštěstí poměrně rychle zlepšovalo. I když u každého trochu jinak, krizí jsme si procházeli různě. Rozhodující byl testovací běh v sobotu. Na ten jsme si zajeli na známou, teď už asfaltovou, silnici na Moiben. Cílem bylo běžet celou dobu stejným tempem a sledovat tepy. Pokud by vylezly moc vysoko, ještě by to s aklimatizací nebylo ideální a následovalo by ještě pár dní aklimatizačních klusů.
Nakonec jsme se do úterý víceméně všichni porovnali a vyrazili na první intervalový trénink. Pořádná práce začala. Následující dva týdny budou vypadat obdobně – úterý a čtvrtek tempové intervaly nebo úseky, sobota kopce a mezitím vytrvalosti a klusy. Uvidíme, jak si s tím poradíme. Zatím to vypadá dobře a běhat v keňské přírodě nás baví 
