V sobotu 11.10. jsme vyrazili ve složení já, trenér a servisman Pepíno a povzbuzovatelé mamka a brácha Honza. Od rána jsem měla v břiše motýlky, nervozita pracovala. Přijeli jsme do Ostravy a než jsem se stačila vzpamatovat, už jsem stála na startovní čáře. Běželo se 7 okruhů po 6 km. První kolo bylo spíš na rozkoukání a určení tempa (nasadili jsme s tátou zhruba 4:50 na kilák), které jsem měla pokud možno udržet co nejdýl. Druhé a třetí kolo bylo ještě celkem zábavné, v parku kudy trať vedla začalo pomalu vylézat sluníčko z pod ostravského smogu, no prostě romantika:) Běželo se mi dobře, uvolněně.. Po každém kole do mě taťka lil ionťák, strčil mi do ruky tubu s gelem a udělil pár moudrých rad („ Už se nezastavuj na žádné občerstvovačce“ nebo „Protáhni ještě krok“,což mi obojí v tu chvíli přišlo neskutečné, ale bylo to nakonec fakt účelné, protože po zastavení člověk tím znovu-rozbíháním ztrácí dost energie). Pak začal 4.okruh, na kterém jsem někde mezi 20. a 25. km pocítila první diskomfort:) Sice bylo pozitivní, že půlka byla za mnou, ale představa dalších 3 kol už tak skvěla nebyla. Na 5.okruhu mi začal tuhnout nejen úsměv, ale i svaly a hlavně záda. Před 6.kolem mě taťka donutil vypít „šlehu“ = mix všemožných chemických sraček včetně karnitinu, kofeinu a taurinu které mi měly pomoct přežít závěr. Chuť odporná, ale je fakt, že to celkem nakoplo, ve chvíli kdy už si člověk myslí že skoná, se mu podaří najednou zrychlit. To 6.kolo bylo už docela trápení, záda bolely víc a víc, v břiše jsem měla jak po výbuchu po všech těch chemikáliích a přestávala jsem pomalu ale jistě přemýšlet. Navíc bylo nepříjemné, že přede mnou bylo pořád ještě to jedno kolo. Zatímco prvních 5 okruhů jsem běžela stabilně něco málo pod 30 minut, na tom 6.to začalo dřít, bylo to něco nad 30 (a 7. cca 33). Před posledním kolem jsem se snažila bránit druhé dávce šlehy, strašně jsem chtěla vodu, páč mi z těch sladkých sraček bylo už na zvracení, ale Pepíno byl nekompromisní („V žádném případě, toto vypiješ, a pak už jen stačí když to doběhneš, ale bude to do krve a hlavně nezastavuj“). Šleha se mi v posledním kole nepatrně vracela, v žaludku jak na kolotoču:)a zastavila jsem asi 3x resp. 3x asi 10 metrů šla a nevnímala už vůbec nic. Poslední metry se mnou dobíhal taťka, který se mě snažil vyburcovat ještě k nějakému pseudozrychlení:-) Konečný čas: 3:33:42, 2. ve své kategorii 18-34 let a 3. celkově. Když se mě mamka ptala na první dojmy, odvětila jsem jen, že se poseru a odbelhala se na záchod, kde jsem pak v přestávkách trávila celý den :-)
Byl to nesmírně euforický zážitek a ty pocity po doběhu za tu bolest rozhodně stojí. Jsem ráda, že tam se mnou byla část mé obrovské familíe, takže dík za mamčinu a Johnyho přítomnost a hlavně velké díky patří taťkovi – jak příprava, tak servis a psychická podpora neměly chybu.
Takže možná někdy dám repete, ale v tuto chvíli, kdy mi jakýkoliv pohyb dělá potíže si to moc neumím představit :-)
