Prvního února, Brno, mínus sedm, půl šesté ráno a já dobíhám se dvěma duffel bagy stihnout čtverku z Obilňáku směr hlavák. Z něj RJ do Prahy, pouhých dvacet minut zpoždění, dvě hodinky chillu u Tomíka na bytě a tisknutí posledních dokumentů. Bandaska trošku ve stresu dostává svůj certifikát až poslední ráno. Nepravděpodobné se ale nakonec stává skutečností a všech čtrnáct účastníků zájezdu se s negativními testy schází po poledni na letišti.
První dva lety s Qatar Airways, solidní žrásko a rychlý přestup v Dauhá. Za východu slunce pak přílet do Nairobi, kde nás i v těch 1700 m nad mořem čeká krásných dvacet stupňů a třetí letadlo do Eldoretu. To už je vrtuláček o velikosti dvojtrolejbusu číslo 25 a dalších padesát minut si užíváme výhledy na měnící se keňskou krajinu a vlny velké příkopové propadliny, na jejíž hraně ve zhruba 2300 metrech leží i cíl naší cesty a tréninkové centrum na následujících pět týdnů – Iten. Do něj z nás Eldoretu dovezou dvě matatu s bágly přivázanými na střechu.
Domovem se nám stává Sosiot Guest House. Pět minidomečků téměř na okraji Itenu tu zřídila Betsy Saina, místní běžkyně a pátá z olympiády na desítce z roku 2016 (30:07). Aktuálně teda žije ve státech, čerstvě dostala i americké občanství a domů jezdí de facto na vysokohorskou přípravu. Ubytko je to možná až zbytečně vpohodě, očekávání drobného punku dle báječné komedie ‚Běžci v Keni‘ (doporučuju) se tedy nekoná. Byl to sice původní komorní lowcost plán, po adopci akce reprezentací a přidání něžného pohlaví se však prioritou staly co nejlepší podmínky pro náročný trénink.
