Nebyly tomu ani tři hodiny, co jsem přistál na keňské půdě, a už jsem měl na rukách pouta. V noci jsem přiletěl do Nairobi, přesunul se do centra, našel nějaké ubytko a poté – i přes varování místňáků, že je od 22 hodin zákaz vycházení – vyrazil pod rouškou noci do ulic. S myšlenkou, že jsem bílý turista a policie mi nic neudělá, jsem vyšel hledat FREE WIFI, protože jsem ještě neměl pořešenou SIMku, abych napsal těm pár lidem, co se o mě ještě zajímají, že jsem v pohodě. Netrvalo to dlouho a na jednom rohu si na mě počíhala policejní hlídka. Nasadili mi klepeta a já si začal uvědomovat, že vlastně nevím, co si mám o téhle situaci myslet, protože vůbec netuším, jak to v Africe chodí. Pánové v hábitech s kalachama v ruce se začali dožadovat peněz. Když jsem je několikrát s grácií odmítl a začal je krmit důmyslným vysvětlením, že mám velké bolesti nohy a že musím tamto a ono, po chvilce slevili a chtěli už jenom něco na jídlo. A sám hladový jsem je opět zklamal. Asi po půl hodině omlouvání mě pustili a celá situace se tak jeví jako srandovně výchovná a dává mi to pocit toho, že i zde na velkých městech by se měla dodržovat nejenom korona opatření.
V Nairobi není víceméně nic, zato Čína s pomocí Keni postavila zdejší první železnici vedoucí z hlavního města k moři. A jakožto velký milovník vlaků jsem si tohle nemohl nechat ujít.
Na bělostných plážích jménem Diani Beach poblíž přístavního města Mombasa jsem se párkrát prošel pod rovníkovým sluncem a za moment jsem byl černý jak všichni ostatní okolo.
Další den jsem si odškrtl dlouho očekávanou životní radost v podobě potápění se při korálových útesech s krásnými výhledy na karety. Bohužel zrovna v době potápění bylo zataženo, a tak ty fascinující dojmy mohly být ještě lepší.
V oceánu jsem se potápěl poprvé v životě, což mi v kombinaci s mořskou nemocí dalo pěkně zabrat, a tak to byl zážitek opravdu silný. Při cestě zpět na lodi k pobřeží slunce na moment vysvitlo a já se zase na jiných místech decentně připekl i přesto, že jsem měl už na sobě nějakou tu vrstvu opalováku. Následovala cesta vlakem zpět do Nairobi a přesun ke dvěma národním parkům na severu. V NP Hell’s Gate jsem sice viděl pár žiraf, zeber, pumbů a nějakou tu soutěsku, ale to pravé safari, o které jsem stejně nejevil zájem, to rozhodně nebylo. Jediné safari, o které bych měl v téhle části života interes, je asi tohle, kdy si bohatýr zaplatí luxusní hotel za Nairobi a společnost při snídani mu dělají domestikované žirafy.
Ovšem NP Longonot představující stratovulkán mě uchvátil daleko víc. Na okraj kráteru jsem se vyškrábal za necelou hoďku, udělal jsem pár epických fotek a poté si ho pěkně obešel dokola. Za celou dobu jsem potkal jenom dvě bílé kočičky.
Toto týdenní putování jsem zakončil ne jinak než zase příjezdem do Nairobi, kde jsem pobral pár zbylých švestek a šíleným matatu jsem se odebral směr Iten za již přijíždějícími keňskými nováčky z týmu.
