Píše se 4. srpna léta páně 2011. Každý jeden nedočkavec OOB TJ Slovan Luhačovice, jenž se vlastní krví upsal Ďáblu LuciLIBEMU a přísahal osobní účast na delikátním soustředění mimo vlast, se duševně připravoval na den následující, pátek 5. srpna, odjezd do Slovinska, země OB-zaslíbené.
Soustředění mělo mezinárodní ohlas. Jedna vlajková loď, pyšnící se zástavou Slovenské republiky, s Košickou poznávací značkou a tříčlennou posádkou se vydala na první čtvrtinu své daleké cesty již ve čtvrtek. Cíl: Horní Lhota. Těsně před jejich odjezdem z Košic proběhl mezinárodní komunikační SMS tok mezi jedním českým ogarem, říkejme mu třeba Robin Hood a krásnou slovenskou čajou, tu nazvěme například Mariana.
Robin: "Ahoj, tak vokedy k nam dojedete?"
Mariana: "Ahoj, prosimte nepisaj po slovensky, ked to nevies, len nas to rozosmieva :-), no teda pridem okolo sieste."
To byla pro Robina zásadní informace. Celý den měl pečlivě naplánovaný minutu po minutě, ba i sekundu po sekundě, aby byl schopen v šest odpoledne přivítat slovenskou delegaci jak se na valašsku sluší a patří. Slivovici doma hledal nejméně tři hodiny, ale po nezdaru si matně vzpomněl, kam asi zmizela, a vzdal neuspěšné hledání. Namísto toho rozdělal oheň na venkovním krbu a s potěšením začal grilovat klobásky. "To budou čubrnět, jak je krasně přivítám.", pomyslel si. Šestá hodina odbila a Robin stál v pozoru na příjezdové cestě s talířem křupavoučkých, voňavých, teploučkých mňam klobásek.
O tři hodiny později...z mladého valašského ogary se stala o tři hodiny starší přejezená troska ležící na příjezdové cestě. Marně vyhlížel navštěvu. Naposledy pozdvihl hlavu, aby se podíval, jestli už třeba nejedou, ale přes své nafouklé břicho neviděl ani na konec nohou, a tak se odplazil domů.
Avšak štěkot psů oznámil dlouho očekávanou delegaci. "No konečně!", pomyslel si. Kapitán červené výletní lodi, pojmenujme ho Jack Pappugow, přistavil koráb a jeho osazenstvo vystoupilo. Nejprve sám kapitán Jack, ruku v ruce s princeznou, kterou po cestě unesl z hradu Bánskobystrckého a hned za nimi spanilá Mariana.
Mariana: "Prepač, trochu sme se zdržali, ještě sme boli na navštěve v Žilině u prarodičov a v Luhačovicích v samotném vroucím pekle."
Jack: "No dobre, na tejto formality nie je čas, laskave nam prines to jedlo, čo si toliko sliboval, lebo sme hladní ako stado lučních kobylek."
Robin: "To jsem rád, že jste už dojeli - "
Jack: "Tak kde je to jedlo??!"
Robin: "No víte, oheň ještě hoří, ale horší než žár je fakt, že už není na tom žáru co opékat...totiž", dodal opatrně, "přijeli jste tak nějak později, než jsem čekal - "
Jack: "Čože??? Nie je jedlo??? To akože sem ideme zbytočně?"
Princezna: "Kapitáne, já som hladná!"
Mariana: "Tos nás teda zklamal, Robine. A to vraj bohatým berieš, ale na chudých serieš!"
Robin: "No, já se moc omlou -"
Jack: "Dosť rečí, ide sa spať, keďže nie je jedlo, mosime, hlad zaspať
Mariana: "Ahoj, prosimte nepisaj po slovensky, ked to nevies, len nas to rozosmieva :-), no teda pridem okolo sieste."
To byla pro Robina zásadní informace. Celý den měl pečlivě naplánovaný minutu po minutě, ba i sekundu po sekundě, aby byl schopen v šest odpoledne přivítat slovenskou delegaci jak se na valašsku sluší a patří. Slivovici doma hledal nejméně tři hodiny, ale po nezdaru si matně vzpomněl, kam asi zmizela, a vzdal neuspěšné hledání. Namísto toho rozdělal oheň na venkovním krbu a s potěšením začal grilovat klobásky. "To budou čubrnět, jak je krasně přivítám.", pomyslel si. Šestá hodina odbila a Robin stál v pozoru na příjezdové cestě s talířem křupavoučkých, voňavých, teploučkých mňam klobásek.
O tři hodiny později...z mladého valašského ogary se stala o tři hodiny starší přejezená troska ležící na příjezdové cestě. Marně vyhlížel navštěvu. Naposledy pozdvihl hlavu, aby se podíval, jestli už třeba nejedou, ale přes své nafouklé břicho neviděl ani na konec nohou, a tak se odplazil domů.
Avšak štěkot psů oznámil dlouho očekávanou delegaci. "No konečně!", pomyslel si. Kapitán červené výletní lodi, pojmenujme ho Jack Pappugow, přistavil koráb a jeho osazenstvo vystoupilo. Nejprve sám kapitán Jack, ruku v ruce s princeznou, kterou po cestě unesl z hradu Bánskobystrckého a hned za nimi spanilá Mariana.
Mariana: "Prepač, trochu sme se zdržali, ještě sme boli na navštěve v Žilině u prarodičov a v Luhačovicích v samotném vroucím pekle."
Jack: "No dobre, na tejto formality nie je čas, laskave nam prines to jedlo, čo si toliko sliboval, lebo sme hladní ako stado lučních kobylek."
Robin: "To jsem rád, že jste už dojeli - "
Jack: "Tak kde je to jedlo??!"
Robin: "No víte, oheň ještě hoří, ale horší než žár je fakt, že už není na tom žáru co opékat...totiž", dodal opatrně, "přijeli jste tak nějak později, než jsem čekal - "
Jack: "Čože??? Nie je jedlo??? To akože sem ideme zbytočně?"
Princezna: "Kapitáne, já som hladná!"
Mariana: "Tos nás teda zklamal, Robine. A to vraj bohatým berieš, ale na chudých serieš!"
Robin: "No, já se moc omlou -"
Jack: "Dosť rečí, ide sa spať, keďže nie je jedlo, mosime, hlad zaspať
To Robina zachránilo od pravdy, protože se neodvážil hladovým návštěvníkům přiznat, že všechno jídlo spráskal sám. Vmžiku je zavedl do jejich lůžek, všechny popřikrýval teplými dekami a každému dal pusu na líčko, aby se jim v cizině dobře spalo. A ráno je čekala dlouhá cesta za dobrodružstvím.
Všechny postavy jsou ryze smyšlené a autor nezodpovídá za jakoukoliv podobnost se skutečnými bytostmi. Příběh je založen na smyslu pro humor i proti osobě své vlastní.
