Jak jsme byli v Portugalsku

Nejsem (doufám že zatím) takový profesionál jako Michal, a tak si dovolím pojmout tento článek nejen jako závodník, ale také trošku jako turista. (Pohled ze strany trenéra Máry si můžete přečíst na stránkách VD, Poláchovy fotky zde - díky za ně!).

 

Eyoc se znovu po letech přesunul na jihozápad Evropy, tentokráte do Portugalska, a tak jsme s celou naší skupinou čítající 16 závodníků a 3 trenéry v úterý 22. října v brzkých ranních hodinách odletěli směr Frankfurt nad Mohanem, kde jsme po chvíli čekání přestoupili na další let do Porta. Let pohodový, počasí krásné a výhledy ještě lepší. 

 

Po příletu do Porta na nás čekalo nejen o pár stupňů teplejší počasí než bylo doma ale také autobus, který nás odvezl asi 240km na jih do místa našeho ubytování, jímž byl kemp u Foz do Arelho. Chatičky byly dobré, jediný menší problém kempu byla jeho vzdálenost od Event centra, která představovala cca 3km mezi námi, většinou ostatních týmů, a hlavně každým obědem a večeří. Prvních pár dní to znamenalo výklus/procházku kolem fíků a dýní, později nás už vozily autobusy pořadatelů. 

 

Před večeří, od Event centra na oceán:

 

Příprava: Ještě odpoledne po příletu jsme tedy šli do výše zmíňeného městečka na sprintové úseky, které nám ukázaly nejen krásy Portugalských měst a záludnost složitějších center, ale také nechuť místního obyvatelstva ke zbírání pokladů vytroušených jejich opravdu všudypřítomnými chlupatými mazlíčky. Mapa.

 

Další den jsme  vypůjčenými auty po poledni odjeli asi 30km na sever k Nazaré. Tam nás čekalo první seznámení s lesnímy terény. Ukázalo se zvětší části to, co jsme čekali. Kde byl les čistý tak leťáček, jen si člověk musel dát pozor aby věděl kde je a nepřeletěl. Avšak co jsem nečekal, byl podrost... Naprosto humusní pichlavé keříčky, které dosahovaly většinou do pasu, a v Nazaré byly aspoň na třetině mapy. Naštěstí v jiných lesích už tak hojně nerostly.

 

Ve čtvrtek nás už čekal model na klasiku a štafety, který byl v horní části lesa, kde se poté běželo, takže nám to celkem dobře ukázalo, jako to všechno bude. Na rozdíl od Nazaré už tu nebyl fekální podrost, zato přibyly hustníčky. Po tréninku nás pořadatelé odvezli autobusy na menší výlet k městu Peniche, kde nás prvně nechali se pokochat výhledy z útesu a poté pohledy na starou pevnost.

 

Někteří další kochající se reprezentanti i s útesem:

 

Česko-Slovenská Luhačovická repre, Sama si nevšímejte:

 

V průběhu těchto dnů jsme ještě samozřejmě využili příležitosti, a několikrát vyrazili statečně vzdorovat vlnám k oceánu, který byl na říjen ještě docela příjemný...

 

Samotné závody odstartovaly v pátek, kdy nás čekal sprint v Obidosu. Ráno trošku sprchlo, ale start byl až v 15:00, takže (skoro) všechno stihlo uschnout. (Až na dřevěnou plošinu u mapového startu, kde se dost lidí včetně mě krásně rozsekalo). Sprint to byl ale každopádně krásný. Úzké, spletité, i když pravidelné uličky dokázaly nejednoho závodníka zmást. Mapy tu.

(Bára 12., Já 16., Jonáš 21.) 

 

Další den byla klasika, která měla netradiční lesní shromaždiště poblíž města Ferrel. Karanténa v hustníku měla snad jedinou chybu, stejnou jako sprint, a to 2 Toiky na 400 lidí... Jinak tratě byli všechny postavené dost podobně, prvně leťák v čistém lese, a pak závěr hlavně v zarostlých hustnících, kde se dost lidí (včetně mě) vychybovalo. Mapy tady. (Jonáš 10., Já 20., Bára 24.)

 

Na závěr byly v neděli štafety. Les stejný jako klasika, jen shromaždiště na druhé straně, (u vesnice Vale Benfeito) a asi o 5 stupňů víc. Znovu leťáček s hustníčky. Jonáš běžel dobrý první úsek, já jsem trochu zlepšil naše umístění z posledního na ne úplně poslední místo, a Bára si dofinišovala pro titul mistryně Evropy ze štafet! Takže jsme si za krásného počasí počkali na vyhlášení a  zazpívali konečně českou hymnu. Mapy. 

 

Já jsem si tedy svou premiéru na Evropském šampionátu užil, s mými výsledky úplně spokojen nejsem, ale to přijde.

Snad.